Žádná překážka tě nezastaví, pokud je touha létat silnější než strach z pádu
– Angelo de Pascalis

ML Magazine je nové redakční dobrodružství Mirca Lazzariho: cesta za fotografií, sportem, kulturou a barvami. Mirco Lazzari je jedním z nejznámějších a nejoceňovanějších fotografů mistrovství světa MotoGP a superbiků a pořídil některé z nejslavnějších snímků v celém motorsportu. Je nám ctí, že můžeme jeho práci hostit na našich stránkách. Celé vydání časopisu ML Magazine si můžete přečíst na níže uvedeném odkazu.

A je to tady, jsme zpátky na cestě. Konečně.

Je nás málo, 15, ale jsme tam. A s hrdostí.

Všechno je jiné, všechno je zvláštní.

Pochvala však patří těm, kteří dokázali umožnit začít znovu uprostřed tisíců omezení a opatření, ale s novým duchem.

Je to tak trochu „jeden za všechny a všichni za jednoho“ mezi námi fotografy a spolupráce, jaká tu snad ještě nebyla. Spolupráce, jejímž cílem je snaha poskytnout všem, jezdcům, týmům i novinám, materiál, který nám umožní ukázat nejen závody, ale také vše, co je třeba udělat pro oživení velkých závodů a sportovních okamžiků v tomto konkrétním historickém období. Na druhou stranu je to pro každého z nás také velký zážitek jak z profesního, tak z osobního hlediska.

Z určitého úhlu pohledu je to pro nás všechny, kteří žijeme s fotoaparátem v ruce, nová výzva, tak trochu návrat do minulosti. Je to stimulace, touha umět „číst“ závody tak, jak jsme to dělali dříve. Dělám to pro vás, pro ostatní… ale lépe než ostatní. Ano, protože ve světě, který je zvyklý mít všechno a ještě víc, jsou reproduktory, které vám zprostředkovávají emoce z dění na trati, videostěny, které vám ukazují, co se děje, a které vám při jízdě na skútru ze zatáčky do zatáčky umožňují řídit závod, i kdyby to mělo být jen tím, že zjistíte, kolik kol zbývá do konce. To teď neexistuje! Žádná videa, žádné povzbuzování davů nebo bučení v nejlepších momentech, nic z toho. Musíte oprášit staré vzpomínky, staré zkušenosti nejen z titulovaných závodů, ale i z menších závodů, abyste se lépe řídili. Podívejte se na hodiny počítající délku závodu a ke konci si nechte pomoci od maršálů, abyste věděli, kolik kol zbývá do konce. Organizujte a přeorganizujte se za pochodu. A to sami, bez spolupracovníků, kteří by vám pomohli nebo vytáhli kaštany z ohně, pokud jste něco špatně spočítali. Spoléhat se jen na vlastní síly, ano, síly, dokonce i fyzické, protože když je stupňů víc než čtyřicet a vy musíte mít kromě helmy pořád na hlavě masku FP2, dlouhé rukávy, protože po měsících, kdy jsme venku chodili jen málo, pomáhá do určité chvíle i opalovací krém, no ano, cítíte, jak vám všechna ta léta ubíhají!

Pak si ale vzpomenu na to, co mi vždycky říkal Angelo Orsi:„Mirco, vždycky si pamatuj, že práce ve slévárně je horší!„

A tak dobře, je to pravda, vždyť naše práce je pořád ta nejlepší na světě! Když Steppenwolf psali tato slova a spojovali je se svou hudbou, ani vzdáleně si nepředstavovali, že vstoupí do dějin a do běžného života. Psal se rok 1968 a ve Spojených státech i po celém světě bylo mnoho lidí přesvědčeno, že se brzy mnohé změní. Určitě dvě. Píseň Born to bel wild se stala nesmírně populární, protože následujícího roku byla zařazena na soundtrack k nejúspěšnějšímu dvoukolovému filmu v dějinách, Easy Rider. Stejná píseň posloužila jako další soundtrack k bezpočtu filmů, znělek, komentářů ke zprávám, vzpomínek na cestování, na co si vzpomenete. Zkrátka autentické klišé, které inspirovalo nesmírné množství variant, jež vždy zněly takto: „pěkný kytarový riff, křiklavý text, v refrénu se snadno zpívá“, ta správná hudba na motorku!

Je to ale opravdu ta správná hudba pro motorku? Léta televizního vyprávění pomohla zdůraznit dvě odlišné fáze. První je velmi rocková, s obrazy akce, předjíždění a protipředjíždění, bouraček, jiskření, triumfů, a druhá je více technicko-reflexivní, meditativní, se zpomalenými záběry, jako by se zpomalením měla odhalit technika nebo soustředění jezdce, který, další klišé, zpomaluje, když se soustředí. Na rozdíl od rychlosti, s jakou jezdcova hlava přemýšlí za jízdy. Nemusí to tak nutně fungovat, ani to neznamená, že jízda na motorce je jen takové střídání rockového a jemného, křiku a ticha. Je to jen pohodlný a srozumitelný způsob vyprávění, ale můžeme také udělat něco malinko revolučního tím, že změníme zvukovou stopu: pryč s rockem a výkřiky komentátora během posledního kola spalujícího souboje mezi Marquezem a Doviziosem a na jejich místo umístíme Boccheriniho Menuet. Pravděpodobně bláznivý, ale zábavný experiment, který nás nutí uvědomit si, kolik práce je ještě třeba udělat pro zlepšení vyprávění o sportu.

Všechny fotografie a obsah této stránky jsou majetkem Mirca Lazzariho a jsou zde publikovány se souhlasem autora a jeho spolupracovníků.