Valentino Rossi včera ve Valencii odjel svůj poslední závod MotoGP. Je to konec jeho výjimečné kariéry, ale také neuvěřitelné kapitoly v historii této země a tohoto sportu. Nezbývá než na ni vzpomínat s radostí a hrdostí.

Kdo dělá tuto profesi se dnes nemůže zdržet psaní těchto řádků. I když to není sportovní časopis, i když to strašidla SEO nedoporučují, i když to všechno -nezadržitelně- spadne do obrovského bláznivého ohně, v němž se bude pár dní plést rozum s legendou. I když nebude jasné, zda jde o úctu nebo respekt, krásu nebo sebelásku, rytířství nebo už melancholii.

Člověk píše tyto řádky, jako když píše poslední dopis na konci pěkného výletu, jako když pořizuje poslední fotografii na památku před návratem z dovolené, jako když posílá poslední e-mail, než zavře počítač a odejde navždy pracovat někam jinam.

Dnes je snadné propadnout sentimentalitě, otevřít šuplík se vzpomínkami a vytáhnout anekdotu. Každý má přece nějakou historku o Valentinu Rossim. Třeba o tom, jak byl na diskotéce s Cesarem Cremoninim, nebo o tom druhém v Tavullii, když tam jedl pizzu se všemi kluky z minulosti, nebo když málem přejel toho chlápka v paddocku svým mopedem. Žádná z těch historek nemusí být nutně pravdivá nebo nepravdivá, ale ani na tom nezáleží: každý má nějakou historku, protože se tak může cítit o něco blíž něčemu, co zavání legendou.

Valentinovým rozloučením se dvěma koly – navíc s jeho nejlepším závodem roku – se uzavírá nejen jedna kapitola, ale i kus historie motorsportu. Kromě čísel, která jsou jednoznačně mimořádná, ale nedoplňují příběh kolem 46, měl Rossi velkou zásluhu na tom, že byl nejvýraznějším interpretem sportu, který ho dobrých dvacet let uznával a ztotožňoval se s ním. Ještě nikdy neměl žádný sportovec takový, symetrický a dokonalý stupeň přesahu, jaký měl Valentino s motocyklovým sportem.

Zkrátka stále není jasné, zda je to Rossi, kdo je ikonou motocyklového sportu, nebo motocyklový sport, který je ikonou Rossiho. Je sice pravda, že Valentino je více než jen výjimečným sportovním výkonem, ale je také pravda, že MotoGP se od té hlučné, jásavé, ale také poněkud neohrabané hrstky odvážlivců před pětadvaceti lety tolik změnila. V tom si vzájemně pomohli, dozráli spolu jako staří přátelé, kteří se potkávají s odřenými koleny na dvoře a pak si tam stojí v oblecích a kravatách za svědky na své svatbě.

Po dvě desetiletí byl Vale veřejnou tváří hnutí, které trpělivě a obratně pracovalo v zákulisí, chytře se obnovovalo a rostlo díky skvělým manažerským schopnostem. Převáděna popularitou 46 a vědoma si toho, že se nemusí starat o udržování ohně nadšení, že o ty se již stará muž z Tavullie, dala Dorna dohromady mezinárodní, velmi populární, technologicky vyspělý a na budoucnost orientovaný sportovní seriál. Valentino byl u toho, bral blesky a krotil mediálně hladového lva, nechal na Ezpeletových rukou rozšíření šampionátu, práci s vysílacími společnostmi, nastínění digitální strategie, díky níž se MotoGP už léta řadí mezi pět nejpopulárnějších šampionátů světa na sociálních sítích.

Na pochopení následků bude dost času. Dnešek není dnem pro notáře ani účetní. Pro jednou můžeme a měli bychom nechat čísla stranou a přemýšlet o tom, jak jsme se bavili. Vzpomeňte si na náš oblíbený příběh s Valentinem Rossim. Třeba o tom, jak v SanSiru fandil Interu, když ho u baru chlapík polil pivem, nebo když se vydal na dlouhou cestu na motorce z Misana do Tavullie, aby všechny pozdravil, nebo když jste vešli do VR46 -všechna zrcadla a odražená světla- a našli ho tam sedět s mistrem světa na Yamaze zaparkované vedle jeho stolu. I na těchto věcech, ať už jsou pravdivé, nebo nepravdivé, příliš nezáleží.

Jedno je však pravdivé a jisté: Valentino nezanechává prázdnotu, právě naopak. Jako všichni velikáni měl schopnost pozvednout srdce a zanechat po sobě nádherný odkaz. Cynik rychle poukáže na to, že odhadovaná divácká a komerční hodnota MotoGP bez Doktora je minus třicet procent, ale zapomene spočítat, kolik toho tento muž hnutí dal hmotně i nehmotně.

Ano, nehmotné. Ani ti, kdo dnes dělají tuto práci a píší tyto řádky, si nemohou pomoci, aby špičkou nože nesebrali smetanu z mléka tohoto příběhu a neuvědomili si, že Valentův odkaz se měří především láskou. Láskou publika ke svému hrdinovi, země ke svému praporečníkovi, mnoha generací ke svému vítěznému, usměvavému, sympatickému praporečníkovi. Přes zvyklosti marketingu, přes údaje o sledovanosti, přes průměrnou hodnotu angažovanosti je a vždy bude Valentino tím, kdo v neděli 14. června 2009 předjel Lorenza na katalánských muldech barcelonského okruhu a vyhrál mimořádný závod.

Ale opravdu, vzpomínáte si na ty neděle? Vzpomínáte si na ta letní odpoledne, na obrazovky v barech a činžovních domech, po obědě, vzpomínáte si, jak jsme se smáli? A jak jsme byli hrdí na toho chlapa, který porazil svět, který mával trikolorou a na košili měl napsáno „stará slepice dělá dobré zásoby“. Když jsme museli Němcům na dovolené v Romagni vysvětlovat, co znamená to WLF na jeho kombinéze. Ne, vážně, pamatujete si na ty neděle tam? Pamatujete si, jak tam bylo hezky?

Rossiho rozloučení se závoděním nevyřazuje Valentina z rovnice, která bude utvářet MotoGP příštích let. Zatímco značka VR46 a nadšení fanoušků překonají přítomnost či nepřítomnost na trati, stejně jako překonali přítomnost či nepřítomnost sportovního výsledku, stejně tak nová generace jezdců VR46 bude mít vysoko jméno Tavullia a odkaz projektu, který -dá se říci- zachránil tento sport, přinejmenším na italské úrovni.

Dnes však ještě není čas na předpovědi a prognózy. I zítřek si zaslouží respekt a klid. Zaslouží si, aby zítřek prostě byl zítřkem a byl tím, čím může být. Pro dnešek ti ještě jednou děkuji, Vale.