Úspěch je schopnost přecházet od jednoho neúspěchu k druhému, aniž by člověk ztratil nadšení
– Winston Churchill
ML Magazine je nové redakční dobrodružství Mirca Lazzariho: cesta za fotografií, sportem, kulturou a barvami. Mirco Lazzari je jedním z nejznámějších a nejoceňovanějších fotografů mistrovství světa MotoGP a superbiků a pořídil některé z nejslavnějších snímků v celém motorsportu. Je nám ctí, že můžeme jeho práci hostit na našich stránkách. Celé vydání časopisu ML Magazine si můžete přečíst na níže uvedeném odkazu.
Příběh tohoto velkého úspěchu se zdá být téměř banální: dva silní jezdci závodící za dva velké výrobce, kteří se v posledním závodě utkají o titul. Ale banální je špatný přívlastek, který by se měl spojovat s velkým finále sezóny World Superbike 2002. Proti sobě stojí Texasan Colin Edwards, mistr světa z roku 2000 a tovární jezdec Hondy, a Troy Bayliss, Australan, úřadující šampion a srdce a duše Ducati. Dva šampioni, ale především dva opravdoví muži. Dva, kteří se vyšvihli bez přílišných updatů, kteří nepotřebují organizované fanoušky a loutky, aby se cítili milováni. Nejsou to dvě andělské tváře, ale těší se neomezené důvěře manažerů a lidí. Troy byl vytržen z periferie motocyklového sportu, který se počítá, ale ti, kteří si ho vybrali, okamžitě pochopili, že je to diamant, možná surový, ale vzácný. Colin je jedním z posledních záblesků velké americké školy a je mužem, na kterém Honda postavila svou výzvu Ducati: porazit je v Superbiku s dvouválcem. Rozhodně senzační výzva.
Bayliss a Ducati mají za sebou skvělou první polovinu sezóny 2002, pak Honda spustí svůj výzkum a vývoj, který připravuje „evoluční“ materiál pro VTR, který právě vyhrál s Edwardsem a Katohem 8 hodin Suzuky, nejdůležitější závod pro japonské výrobce. Devět vítězství v řadě v roce 2002 pro Colina, ale Troyovi chybí jediný bod… Je září, v Imole, na jedné z nejkrásnějších tratí na světě, je přes 100 000 vášnivých diváků. Když se totiž koná velká show, je problém lidi dostat, ne je donutit přijít. Napětí se dá krájet nožem, je to souboj na život a na smrt, kterému ti dva čelí s velkou přirozeností. Napjatí jako houslové struny, ale připravení hrát to rovnocenně a bez hysterie, jako v souboji na Starém západě. A tady se ukazuje, že Edwards má jako správný Texasan, který miluje zbraně, určitou výhodu. Ale Australan se netřese a má v hlavě stejnou strategii: porazit soupeře a získat titul.
Edwardsovi a Hondě to vyšlo, dvakrát poprvé, ale lidé tleskali oběma. V tom západním nebyl žádný padouch, i když továrna Baylissova motocyklu je od Imoly vzdálena necelých padesát kilometrů (via Emilia). Byl to jeden z nejkrásnějších závodů na světě, co se týče obsahu a emocionálního napětí. Není třeba dodávat, že ti dva jeli jako mistři, a to natolik, že Baylissův jediný možný spojenec, jeho značkový kolega Ruben Xaus, který byl odvážný, agresivní a gaskoňský, se toho dne dokázal jenom označkovat za oba mistry, jako malý hodný školák.
Večer 29. září 2002 už Troy a Colin nebyli dva soupeři: stali se z nich dva lidé, které hluboce spojila účast v největší bitvě v Superbiku. V sezóně, v níž z 26 závodů nechali ostatní vyhrát jen jeden, se lidský…
O několik měsíců později se jejich kariéra náhle změnila: oba přestoupili do MotoGP. Bayliss s nadupanou Ducati, Edwards s nezvladatelnou Aprilií RS Cube. Už to nejsou dva špičkoví jezdci, ale zůstávají to dva skvělí jezdci milovaní veřejností a především dva skvělí muži. Jsme v Motegi, je 5. října a jede se GP Pacifiku. Jsme připraveni ke startu, přichází první zatáčka a John Hopkins se rozhodne zdržet brzdění za hranicí všech možností a narazí do Carlose Checy. To spustí „fazolku“, která nechá na únikové cestě i Baylisse, který si uvědomí, že jeho závod v okamžiku skončil. Bystré oko však spatří Colinovu Aprilii zasazenou do štěrku a neschopnou vyjet. „Žádný maršál mi nepřišel na pomoc,“ říká Edwards, „pak jsem ucítil energické zatlačení a podařilo se mi znovu rozjet. Koutkem oka jsem zahlédl, že to byl Troy, děkuji pěkně!“.
Pro zajímavost, Edwards skončil na 17. místě, minutu a půl za Biaggim, vítězem závodu. Přesto však vynaložil maximální úsilí, a to i na počest přítele, který mu pomohl. Fair play, prosím. A uvidíte, milí mladí jezdci, že i po dvaceti letech na vás budou vzpomínat!
27. června 2013
Okruh Assen, zatáčka Hoge Heide, čtvrteční volný trénink: Jorge Lorenzo havaroval v rychlosti 238 km/h a zlomil si levou klíční kost. Do Barcelony je převezen soukromým letadlem, v pátek v časných ranních hodinách je operován (do kosti je vložena titanová destička a osm šroubů) a odpoledne téhož dne je převezen zpět do Assenu.
Po souhlasu lékařů se vrátil na trať v sobotním zahřívacím kole a závodě, kde se mu podařil husarský kousek: 48 hodin po zranění a 36 hodin po operaci dojel na pátém místě.
Všechny fotografie a obsah této stránky jsou majetkem Mirca Lazzariho a jsou zde publikovány se souhlasem autora a jeho spolupracovníků.