Jezdci MotoGP vystrkují nohu během brzdění hlavně ze tří důvodů: aby zvýšili odpor vzduchu, usnadnili nájezd do zatáčky a zabránili soupeři v předjíždění zevnitř. Poměrně nová technika jízdy, kterou zavedl Valentino Rossi a kterou si nyní osvojují všichni.
Jak fanoušci i odborníci z oboru vědí, vývoj v oblasti
MotoGP
se neměří pouze technickým pokrokem. Nové motocykly, nové okruhy a nové technologické vybavení vždy podmiňovaly vývoj jezdeckého stylu a techniky jezdců, kteří neustále hledají dokonalou rovnováhu mezi mechanickými prostředky a nejvyšším možným výkonem.
Trup uvnitř kapotáže, kolena na zemi a nyní i slavné “noha ven” jsou jen nejnápadnějšími úpravami způsobu jízdy, který se v posledních letech zásadně změnil.
Valentino Rossi a noha venku
Byl to pravděpodobně Valentino Rossi, kdo v roce 2005 v Jerezu při dnes již slavném předjíždění Sete Gibernaua poprvé představil tuto novou techniku jízdy.
Do poslední zatáčky přijel jen pár metrů od svého soupeře a pokusil se o zoufalý předjížděcí manévr, který mu při zběsilém brzdění umožnil předjet tehdejšího jezdce Movistaru a triumfovat na španělském okruhu. Buď instinktivně, nebo díky neuvěřitelným výpočtům Rossi při brzdění přehodil vnitřní nohu přes plošinu motocyklu a nechal ji na vrcholu ve vzduchu.
V jednom z nejzajímavějších okamžiků v historii moderních závodů na dvou kolech jezdec z Tavullie opět přepsal velkou knihu motocyklového sportu.
Brzy začalo manévr zdokonalovat velké množství pilotů, kteří získali znatelnou výhodu a studovali jeho účinky a vlastnosti, kalibrovali amplitudu pohybu a správné načasování vystrčení a následného stažení nohy.
Je těžké, ne-li nemožné, najít dnes jezdce MotoGP, který by tuto techniku nepoužíval, neexperimentoval s ní při prudkém brzdění nebo ji jen naznačoval při pomalejších změnách směru. Důvody, proč je tento manévr tak účinný, jsou podle samotných pilotů tři, dva z nich souvisejí hlavně s fyzikou a jeden s užší konkurencí.
Aerodynamická brzda
Jedním z důvodů, proč jezdci MotoGP při brzdění vystrkují nohu, je vytvoření aerodynamického odporu a vytvoření větší plochy, na kterou při velmi vysokých rychlostech dopadá proud vzduchu.
V tomto případě se noha na vnější straně jezdcovy siluety stává jakousi plachtou nebo křidélkem, které sbírá vzduch a zpomaluje jezdce i jeho oře, když se blíží k zatáčce. To se děje u závodních vozů, které na konci rovinky za sebe vyhodí velký plátěný padák, nebo u letadel, kterým při zpomalování na dráze vyrostou z křídel velké klapky, aby zpomalily proudění vzduchu.
Je jasné, že tento “padákový” efekt nabízí omezenou schopnost zpomalení, ale vše je více než užitečné, když hledáte poslední možný centimetr, abyste mohli ubrat plyn a přibrzdit. Koneckonců, jak se říká, tajemství úspěchu spočívá v tom, že “první šlápnete na plyn a poslední na brzdu”.
Těžiště, odstředivá síla a moment otáčení
To, co se stane s motocyklem, který projíždí zatáčku v maximálním náklonu při velmi vysoké rychlosti, je malý fyzikální zázrak. V několika tisícinách sekundy se prolínají desítky protichůdných sil směřujících různými směry. Vyváženost těchto sil umožňuje dokonalý manévr a neuvěřitelnou rychlost. Naopak, když mezi těmito silami něco nefunguje, jsou jen dvě možnosti: buď půjdete dolů, nebo půjdete dlouho.
U člověka odpovídá každá noha přibližně 20 % tělesné hmotnosti. Značná hmotnost, která u jedince vážícího kolem sedmdesáti kilogramů odpovídá asi patnácti kilogramům.
Obratné použití takového závaží může výrazně ovlivnit posun těžiště a z toho vyplývající odpor vůči odstředivé síle, která vyžaduje, aby se kombinace motocyklu a pilota pohybovala ven ze zatáčky. Přesunutí nohy dovnitř oblouku, směrem od těla, znamená vlastně přesunutí celého těžiště, což usnadňuje vstup do oblouku.
Současně dochází vlivem výše popsaného odporu vzduchu k mírnému natočení nohy a pánve do opačného směru pohybu, čímž vzniká moment otáčení, který opět mírně usnadňuje “otáčení” kola.
Zabránění předjíždění
Z pragmatického hlediska má mnoho řidičů velkou zásluhu na tom, že vnější noha zabraňuje nebo ztěžuje předjíždění zevnitř. Zejména v dnešní vysoce konkurenční MotoGP, kde je brzdění jedním z míst, kde se nejčastěji předjíždí, je vnitřní strana zatáčky jedním z nejoblíbenějších míst, kde se můžete pokusit předjet svého soupeře.
Prodloužení nohy při brzdění znamená zvětšení obranného prostoru a vytvoření další překážky, kterou musí pronásledovatel objet.
Noha venku při brzdění mezi mýtem a legendou
Těžko říci, zda jsou všechny tři výše uvedené body skutečně pravdivé, nebo zda se v tomto velkolepém a odvážném manévru skrývá spousta módy, jak chtějí ti méně zasnění. Je zkrátka těžké odlišit fantazii od vědeckého důkazu a pochopit, jaké by byly výsledky časů na kolo, kdyby někdo přestal vyhazovat nohu a držel ji pevně na boku kola.
Jisté je, že pokud si tuto techniku osvojí všech dvaadvacet nejrychlejších řidičů na světě, bude to mít nějakou výhodu, i kdyby jen psychologickou, jako nějaký velmi zvláštní placebo efekt. Faktem zůstává, že stejně jako koleno k zemi se i vystrčená noha při brzdění – ještě lépe s botou lehce se dotýkající asfaltu, aby se zvedl obláček kouře – okamžitě stala velkou oblibou veřejnosti a symbolem tohoto nádherného sportu. Pak by to stálo za to, i kdyby jen kvůli tomu.
