Nedělní ráno, Motegi. Warm-up před Velkou cenou Japonska právě skončil a Marc Márquez je v rukou fyzioterapeuta, pravou paži má pod ledem. Mezitím se na závod motokár, který šampionát uspořádal pro jezdce jako show před hlavním závodem, dostaví někdo v jeho přilbě a v jeho rukavicích. Není to on. Jorge Martín, jeho soupeř v boji o titul, to pozná okamžitě.

O několik hodin později Márquez vyhrává Velkou cenu, den poté, co vyhrál i sprint, a v pořadí se na Martína dotahuje na rozdíl dvou bodů. Za vtip s dvojníkem ho vedení šampionátu napomenulo a on to bez okolků přiznal s vysvětlením, že do Motegi se přijelo bojovat o titul mistra světa, ne kroužit na motokáře.

Třiatřicet let, první titul ve dvaceti a velmi jasná představa o tom, jaké riziko stojí za to podstoupit. Je to zmenšený portrét změny, která prostupuje celým motorsportem: dlouhověkost jezdců na vrcholu už není výjimkou a jezdec, který vydrží dlouho, je pro toho, kdo ho sponzoruje, jiným produktem. Důvěryhodnějším, známějším, rozvážnějším ve svých rozhodnutích. Ale také, nevyhnutelně, s kratší cestou před sebou.

Kolik let je dnes jezdcům na vrcholu?

Na vrcholu motorsportu se dnes vyhrává i po čtyřicítce. V roce 2021 jsme se na našem blogu loučili s Valentinem Rossim a psali jsme, že kalendář nemá slitování a že „na srdci příliš nezáleží, ve 41 letech je těžké jezdit rychle“. O pět let později by si tahle věta zasloužila přinejmenším revizi.

Fernandovi Alonsovi je 45 let a je nejstarším jezdcem formule 1: na konci září podepsal s Aston Martinem smlouvu i na rok 2027, sezonu, během níž mu bude 46. Lewisi Hamiltonovi, jezdci Ferrari, je 41. Dennymu Hamlinovi, který v NASCAR řídí Toyotu s číslem 11 týmu Joe Gibbs Racing, je stejně jako Alonsovi 45. Alessandrovi Pier Guidimu je 42 a Jamesi Caladovi 37 a spolu s Antoniem Giovinazzim vyhráli mistrovství světa vytrvalostních vozů 2025 s Ferrari 499P s číslem 51. Marovi Engelovi, továrnímu jezdci Mercedes-AMG, je 41. Sébastienu Buemimu, který jezdí za Toyotu ve WEC, je 37, stejně jako Elfynu Evansovi v mistrovství světa v rallye. Johannu Zarcovi, jenž závodí v MotoGP za Castrol Honda LCR, je 36.

V takové společnosti by třiatřicetiletý Marc Márquez mohl téměř projít jako mladíček. Jenže v roce 2013 se stal nejmladším mistrem v historii královské třídy, ve věku 20 let a 266 dní, a o třináct sezon později stále bojuje o titul.

Proč se dnes závodí déle?

Protože se dnes lépe trénuje, lépe jí a lépe regeneruje než dřív, protože vozy i motocykly jsou bezpečnější a méně vyčerpávající a protože na této úrovni rozhodují zkušenosti víc než reflexy. Jezdci to dobře vědí a mluví o tom.

Lewis Hamilton už v roce 2021 upozorňoval, že tento sport je stále bezpečnější, že dnešní jezdci jsou pravděpodobně zdravější než ti dřívější a že díky zkušenostem jezdí vyrovnaněji. Zhruba o dva roky později přidal téměř zpovědní detail: ve dvaadvaceti ho regenerace vůbec nezajímala, dnes je to priorita, která stojí na specialistech, výživě a metodě. Fernando Alonso v říjnu 2024 otevřel technickou stránku věci: sedačky, přilby i bezpečnostní systémy se zlepšily, a protože se startuje s plnou nádrží, nikdo nejezdí na limitu celý závod. Skutečná fyzická zátěž se dnes soustředí do několika minut kvalifikace.

Nejzajímavější vysvětlení ale nabízí novinář Mark Hughes v pořadu Motor Sport Show na jaře 2026. Jízda na limitu podle něj není otázkou reflexů, ale citu, receptorů v dolní části zad a ve vnitřním uchu. A ten cit se ve čtyřiceti neztrácí. Ztrácí se nanejvýš chuť: po spoustě vítězství a spoustě vydělaných peněz vás každodenní udržování takové intenzity vyčerpává, a vyčerpává především hlavu.

Není tedy náhoda, že se Kimi Räikkönen i Alonso potřebovali zastavit, aby se mohli znovu rozjet. Räikkönen ve 41 letech říkal, že bez dvou let mimo formuli 1 by už u ní nebyl. Alonso, který dnes tvrdí, že se cítí rychlý a motivovaný, považuje své dvě sezony pauzy, 2019 a 2020, za rozhodující.

Paradox veterána

„Paradoxem veterána“ nazýváme situaci, kdy je jezdec pro sponzora tím cennější, čím méně času mu ještě může nabídnout.

Cenný je především díky důvěryhodnosti: té, kterou má někdo, kdo už vyhrával i prohrával a rozhodl se zůstat. Potom kvůli známosti, kterou si nekoupíte jednou skvělou sezonou, protože se ukládá rok po roce, závod po závodě. Fernando Alonso závodí ve formuli 1 od roku 2001 a na konci září měl na kontě 440 startů, víc než kdokoli jiný v historii: čtvrt století na startovním roštu udělá z jezdce něco víc než jen jezdce.

A pak je tu něco nepolapitelnějšího, co marketing jen těžko změří, ale co každý, kdo kdy prošel paddockem, pozná na první pohled: kouzlo člověka, který se nepoddá svému rodnému listu. Klidně tomu říkejte aura. Jisté je, že neulpívá na těch, kdo právě přišli.

A nakonec je tu hlava. Zkušenosti, jak říkal Lewis Hamilton, dělají jezdce vyrovnanějšími, a kdo na ně vsadí svou značku, brzy se naučí ten rozdíl ocenit. Zkušený jezdec ví, kdy zaútočit a kdy výsledek dovézt domů, ví, co před mikrofonem říct a co si nechat pro sebe. Nepřipravuje překvapení, ani v dobrém, ani hlavně ve zlém.

Luxus říct ne

Zralý jezdec, a to je druhá strana mince, je také jezdec, který se naučil říkat ne. Ne vystoupením jen tak pro formu, ne lákadlu dalšího honoráře, ne hrám a doprovodným akcím, při kterých se člověk může zranit bez skutečného důvodu. Dvojník, kterého Marc Márquez poslal na závod motokár v Motegi, je jen nejzábavnější podobou tohoto pravidla.

Bylo by ale chybou vidět v tom opatrnost někoho, kdo je na konci cesty. Té neděle, 4. října 2026, Márquez vyhrál Velkou cenu Japonska a den předtím vyhrál sprint. Ani Jorge Martín, který se závodu motokár zúčastnil, nechtěl riskovat: v první zatáčce, jak vyprávěl, ubral plyn, aby si Velkou cenu nepokazil nějakým kontaktem. Nejde tedy o věk, ale o to, co je ve hře. Kdo má hodně co ztratit (titul, smlouvu, jméno budované dvacet let), pečlivě si vybírá, jaká rizika podstoupí.

Pro sponzora je to dobrá zpráva, protože to chrání investici. Pro ty, kdo kolem jezdce stavějí akce, exhibice a dny pro klienty, je to naopak omezení, se kterým je třeba počítat od prvního dne. Zralý šampion si sám vybírá, k čemu se propůjčí. A show, jak šampionát zjistil v Motegi, se ne vždy snese s jeho ochranou.

Účty s časem

Zbývá druhá strana paradoxu, kterou žádná smlouva nesmaže: pětačtyřicetiletý jezdec má před sebou kratší cestu než pětadvacetiletý. Stačí se podívat na ohlášené horizonty. Johann Zarco má smlouvu s Castrol Honda LCR do konce roku 2027. Lewis Hamilton dostal v červenci od šéfa týmu Ferrari Freda Vasseura potvrzení pro rok 2027. Fernando Alonso prodloužil smlouvu s Aston Martinem na rok 2027, a to oznámením, které neuvádí její délku, a ujišťuje, že může pokračovat ještě několik let. Můžeme mu věřit. Kdo ale dnes spojí svou značku s jeho jménem, kupuje černé na bílém jednu sezonu.

Márquez z roku 2013 byl pravým opakem: samá budoucnost a žádné záruky. Kdo na něj tehdy vsadil, sázel na kariéru, kterou nikdo nemohl předvídat; kdo si dnes vybere veterána, drží v rukou knihu z velké části už napsanou, ze které zbývá dočíst jen poslední stránky. Jsou to dvě různé investice a je třeba je vážit různě.

A právě tady se hraje o všechno. Sponzorství postavené kolem zralého jezdce nemůže stát jen na něm: musí existovat něco, co zůstane, až naposledy vystoupí z auta, vazba na tým, na šampionát, na publikum, které si zvyklo vídat tu značku vedle jeho jména. Platí to pro ty, kdo uvažují o sponzorství ve formuli 1, stejně jako pro ty, kdo se dívají směrem k MotoGP: jezdec je tvář, ale nemůže být jedinou oporou.

Alonso říká, že se cítí rychlý a motivovaný, a není důvod o tom pochybovat. Ale pro ty, kdo po jeho boku stojí se svou značkou, bude dříve či později otázka jiná: co zbude z celé té důvěryhodnosti den po poslední šachovnicové vlajce? Lepší si ji položit teď, dokud je ještě rychlý.