Riceviamo e volentieri pubblichiamo questo bell'articolo scritto da Salvatore Valerioti, Redattore del Blog del Ring

„Dejte dítěti list papíru, barvy a požádejte ho, aby nakreslilo auto, určitě bude červené.“

Jedna ze slavných frází velkého Enza Ferrariho, a to ne ledajaká. O tom, že velký stařec světového motorsportu byl jasnozřivým vizionářem, není pochyb a právě z vnitřního významu, který tento citát nese, se v průběhu desetiletí vyvinuly myšlenky a představy marketingových pracovníků, kteří k motorsportu přistupovali.

Estetický – a chromatický – dojem měl vždy důležitý význam v představivosti a vzpomínkách nejen nadšenců do motoristického sportu, ale i náhodných diváků snímků, které plní obrazovky, displeje a tištěná média.

Kdybyste udělali test a požádali je, aby si představili černý vůz Formule 1, vybavil by se jim Lotus JPS. Jistě by si nadšenci vzpomněli na jméno, rok výroby, model a jezdce, kteří s ním jezdili, zatímco ostatní by si vybavili pouze fotografii vozu, ale stále stejnou.

Zatímco jsem sbíral nápady k napsání těchto řádků, v paměti se mi vybavily fotografie aut a motorek, které byly zavřené v šuplíku, nedotčené a připravené se náhle objevit. Vzpomínky dítěte a dospívajícího chlapce, který pozoroval předměty a muže tohoto velkolepého sportu, snil o tom, že je bude moci prožít a setkat se s nimi, i když byli vzdálení, ale zároveň blízcí, které vnášela do stěn domova televize nebo plakáty Autosprintu a Motosprintu, které jsem všude vyvěšoval. Znovu se vynořily vzpomínky na historické asociace, které už neexistují, ale které poznamenaly paměť tolika lidí do té míry, že dokázali rozpoznat hrdinu minulých dob, i když jen podle barvy vozu a jména hlavního sponzora, který zbarvil auto nebo motorku jejich šampiona, jejich idolu.

To byla intuice těch, kteří se rozhodli pro zprostředkovat svou image a značku prostřednictvím závodních předmětů, které si přáli. a které si široká veřejnost oblíbila již na počátku 70. let 20. století. Fotografie vtištěná do paměti spolu se jménem hrdiny v „dresu“ sponzora a zprostředkovávající jméno sponzora v představách fanoušků.

Od vozů v národních barvách a s několika nálepkami technických partnerů se tak přešlo k vozům „na míru“ s nápisy a logy sponzorů. Nebylo nic jednoduššího než vytvořit jakýsi „pojízdný billboard“, který by prostřednictvím televizních a tištěných médií mohl vstoupit do domova kohokoli, a to s velkou komunikační účinností.

Nejaktivnějšími průkopníky byly tabákové společnosti, které začaly pokrývat celou karoserii závodních objektů až do té míry, že si je nechaly vyrobit ve svých firemních barvách. Jejich finanční možnosti připravily cestu týmům, které ve stále dražším sportu stále více potřebovaly rozpočet, k tomu, aby své výtvory označovaly jako klasické krabičky cigaret. Odtud nádherné livreje Lotusů Jps, McLarenů Marlboro, Ligierů Gitanes , ale také Yamahy Gauloises a Hondy Camel v MotoGP a dále, dokud mezinárodní zákony reklamu v tomto smyslu přísně neomezily a posléze nezakázaly. Sedmdesátá, osmdesátá a devadesátá léta jsou však v tomto smyslu symbolická, a to do té míry, že se image jezdců a týmů váže ke značce, kdykoli se k nim myšlenky vracejí. A tak když si vzpomenete na Lotus, vybaví se vám Jps až Fittipaldi, Andretti a Elio, když si vzpomenete na Sennu, vybaví se vám Marlboro, když si vzpomenete na Porsche Endurance, vybaví se vám Rothmans.

Příkladů je nespočet, ale nechybí ani takové lahůdky, jako je Hesketh, na jehož karoserii je nakreslen pin-up z Penthousu… Nikdy to nemohlo být výstižnější, než když se to spojí s Jamesem Huntem…..

Ve vzpomínkách se mi vybavuje také speciální McLaren s červenými díly natřenými zlatou barvou, který v roce 1986 řídil Keke Rosberg v GP Portugalska, což byl pokus o reklamu na světlou verzi sponzora, od kterého se však upustilo, protože nebyl příliš telegenický.

Vkus a fantazie osvítily muže z BARu koncem 90. let, kdy se jim podařilo provozovat svůj jednomístný vůz lakovaný z jedné poloviny v barvách Lucky Strike a z druhé poloviny v barvách 555.

A tak se dostáváme i ke slavnějším a dlouholetým partnerstvím, která umožnila spolupráci v různých disciplínách, jako například partnerství Lancie a Martini, v jehož rámci vznikly jak vozy pro mistrovství světa ve vytrvalostních závodech na počátku 80. let, tak především dominantní rallye vozy Lancia s bílými pruhy. Obrázky těchto vozů snů stažené z internetu nebo obdivované v muzeích mají i dnes „výnos“ pro sponzory spojené s těmito výkony a jsou připomínkou pro každého závodního nadšence.

Celý koncept lze přenést do světa motocyklů, kde je snad ještě více zakořeněný. Výrobci motocyklů mají často ve svém katalogu speciální a limitované verze svých maxiskútrů v barvách replik, stejně jako limitované série replik jezdce v určitém období. Příkladem jsou zejména italští výrobci, jako je MVAgusta s verzemi věnovanými Agostinimu, Aprilia s replikou Rsv Mille Edwards a Haga v barvách RsCube MotoGP, Ducati s verzemi Baylisse a nová řada Panigale V4 s replikami v barvách Foggyho první 916.

U motocyklů je tato identifikace ještě výraznější díky možnosti upravit si motocykl v barvách svých idolů, a to za mnohem nižší cenu než u automobilu. V tomto případě je zde také estetická proveditelnost, která identifikaci usnadňuje: jedna věc je upravit si SUV v barvách historického sponzora a pak na něm jezdit, úplně jiná věc je udělat to se svým okruhovým motocyklem a ne s motocyklem pouličním.

Ztotožnění motocyklisty s jeho hrdinou je o to snazší, že musí mít takékaždodenní technické oblečení, které automobil neposkytuje. Nošení repliky kombinézy nebo přilby vás nesmírně sbližuje s vaším šampionem, umožňuje vám ztotožnit se s ním alespoň do doby, než nasednete na samotnou motorku.

Kdo by si nepamatoval žlutočernou Yamahu prvního Kennyho Robertse (tu skutečnou), Rothmans Hondu Spencera a Gardnera, Marlboro Agostini Yamahu Raineyho, Pepsi Suzuki Schwantze nebo Hb Gallina/Unciniho, až po Hondy Repsol nebo Monster Yamaha posledních dvou desetiletí.

Odtud k vytvoření merchandisingových předmětů, které oblékají nadšence a zároveň šíří vlastní značku, je už jen krůček a navíc je to výhodné. Pisatel není vůči tomuto fenoménu v žádném případě imunní, neboť je nemocný automobilovými i motocyklovými závody a jako takový je živým svědectvím popsaného, neboť vlastní repliky přileb jezdců na dvou i čtyřech kolech a značkové technické oblečení.

Konec? Žádný . Prostě osobní vkus a obdiv k tolika lidem, kteří naplnili neděli nadšence, kteří se nepřímo stali tolika „imaginárními přáteli“, kteří přišli do vašeho domova a zanechali po sobě něco hmatatelného, co vám neustále připomíná jejich výkony a emoce, které ve vás vzbudili svým obdivem.

Salvatore Valerioti – Redattore Blog del Ring